Malý - velký SIHASKA

Text: Vladimíra Šebková

Zoufalé ržání slyším až domů, pastvina je 400 m od nás. Vydávám se pro našeho nového koníka o chvíli dříve, než jsem plánovala. První, co mne napadne je, že si kolegyně už svoje koně odvedly a on je volá. Realita je jiná, přímo strašná. Na pastvině u vchodu stojí Sihaska a má z pravé zadní srolovanou kůži od karpu dolů, v karpu má hlubokou řeznou ránu. Málem jsem omdlela, od malička nesnáším pohled na krev, rány apod. Tenhle koník mne naučí, že všechno se dá překonat. Hlavně strach.

Pohled o půlroku zpět - po poznatku, že naši "chlapečci" nejsou ochotni jezdit na jednom koni dohromady, a že tento kůň má podotrochlozu, tzn. nemůžeme očekávat dlouhodobé náročnější využití, jsme se rozhodli koupit dalšího koně. Ve stáji se nacházejí koně vytrvalostní, volba tedy padá na menšího koně á la Kamerun (vicemistr republiky ve vytrvalosti). Chtěli bychom kabardina, ale nevíme, zda se toto plemeno vůbec v zemi vyskytuje. Kupodivu ano, nacházíme inzerát na kabardina, který pracuje v lese. První pohled na koníka 147 KVH přináší jasné poznání - čistý kabardin to není. Navíc je to hřebec. Zuzana Nedbalová-Milerová ho zkouší pod sedlem a odsouhlasuje nákup, paní veterinářka je opatrnější - je úplně zdravý, ale k dětem bych ho nebrala. Nemůže vědět, jak se v obou věcech mýlí.

Po kastraci ve sportovní stáji, kde se malý koník vytahuje na velké sporťáky a zásah ani nevnímá, si ho vezeme domů. Sžívání se probíhá velmi rychle a bez větších problémů. Skvělé je poznání, že koník děti miluje a je ochoten vás "odvézt" ke každému kočárku či malému dítěti, které se v okolí pohybuje. Zimní příprava na hobby vytrvalost proběhla v pořádku, vypadá to, že na hobby můžeme vyrazit, v plánu je kování.

A teď tohle, s pláčem odvedu Sihasku do stáje a začínají "záchranné práce". Po telefonické diskuzi s veterinářkou koníkovi proudem vody vymýváme ránu a čekáme. V mé panice mi po boku stojí manžel a hlavně Zuzka, věkem výrazně mladší, ale zkušenostmi s koňmi daleko přede námi. Přijede veterinářka, koni ránu ošetří a dává antibiotika. Na dotaz, zda budeme šít říká, že ne, že až zítra, to přijede koníka prohlédnout Velký šéf - jeden z nejzkušenějších koňských veterinářů u nás. Koník se uklidnil, stojí v boxe ve stáji a vypadá sklesle. Už nic pro něj nemůžeme udělat, tak ho pohladíme a jdeme domů.

Noc nestála za nic, hlavou se honí myšlenky, co bude a jak koni je. Druhý den přijíždí Velký šéf, obvazy rozbalí, prohlíží karp a vynáší rozsudek. Ten kůň by se měl utratit! Nikdy už nebude pořádně chodit, natož běhat! Řez přeťal i šlachy, noha nebude fungovat. V té chvíli se dívám na manžela a jdeme se poradit. Shodneme se, že pro nás je navržené řešení nepřijatelné, každé naše zvíře se stává členem rodiny a je tak s ním zacházeno. Pana doktora se ptáme na podmínky uzdravení, náklady na léčení a pak říkáme - zkusíme ho vyléčit. Zuzka souhlasí, ale Velký šéf nám to rozmlouvá, vidí, že jsem na mateřské dovolené, že peněz není nazbyt.

Každý den dvakrát ránu čistíme a převazujeme. Zuzka se toho ochotně ujímá, ví, že je to pro mne hrozně náročné. Sihaska vše snáší s klidem, jako by věděl, že se mu snažíme pomoct. Po prvních zásazích, kdy jsme používaly fajfku, nyní obvazujeme čistě se hojící ránu bez ní. Koník žere, pije a skoro se nehýbe. Což je a bude základ pro uzdravení.

Pan doktor jezdí pravidelně, sleduje ránu, radí, jak náklady na obvazy apod. snížit - kupovat z armádních výprodejů. Já se průběžně dostávám do toho, že zvládám obvazovat sama, se Sihaskou si povídám a on klidně stojí. A to přes to, že každý den strhávám strupy, aby se vytvořila pružná jizva. Rozřezané okraje (z obou stran na 3x) se už zdárně hojí, díry v hlavním řezu na hlezně také. Ale ukazuje se "divoké maso" a pan doktor ho musí seřezávat. Koník musí stát v boxe, kupodivu je stále klidný, hodný. Dostáváme se do stavu, že se zavřely kraje a začíná se hojit hlavní jizva. Týdny, měsíce běží, jednoho dne pan doktor řekne, že už nepřijede, že to už zvládneme sami. A zvládáme - odtrhneme poslední 3 mm široký strup a jizva se zacelí. Všichni máme radost, a já děkuji Zuzce, za její péči, bez které by se to nepovedlo.

Se zatajeným dechem vedeme koníka ven, čekáme velký problém, velkou radost ze života, ale nakonec to manžel zvládá jen na stájové ohlávce za pomoci řetízku. Koník jde normálně, žádné kulhání není vidět. Napodruhé zaklušeme a stále vše v pořádku. Po několika dnech a konzultacích jde Sihaska ven, na pastvinu, jeho radost z volného pohybu je neskonalá, naše snad větší - žádné zdravotní následky nejsou vidět.

Po delším čase zkoušíme jezdit, Sihaska je stále v pořádku. A tak to už zůstává i nadále - malý koník s velkým srdcem se během sezony v hobby v roce 2004 ukazuje jako velký bojovník, já vždy veterináře upozorňuji na jizvu a žádám, aby pečlivě sledovali chody. V první licentované sezoně jdeme úspěšně postupku Z - L - S. V další sezoně vyhráváme L v Chřebřanech, kde se chovají jeho příbuzní Karačejevci, a v r. 2007 se Sihaska stává vicemistrem republiky. Z mnoha závodů nedokončí pouze 3 a to díky našim chybám. Do vytrvalosti spolehlivě uvádí i našeho staršího syna.

Jedním z nejlepších zážitků je pohled na Velkého šéfa, kdy při návštěvě stáje mu ukazuji Sihasku a říkám, že má vyježděno ST. Veterinář se popotahuje za vousy, usmívá a nadává si, že celý případ nenafotil a neudělal z něj článek pro odborná média :-). ¨

Ale to nejlepší je, že Sihaska běhá i ve svých 25ti letech. Naučil mne mnoho, svoji trpělivost ukazoval vždy, i v dobách, kdy ho omezovaly další neduhy, alergie na řepku a headshaking. Splnil vše, co sliboval svým pohledem, když jsem za ním před nákupem šla, abych se rozhodla, zda ho z té plesnivé stáje, kde byl přivázaný na 2 řetězech, odvedeme.